Vloni jsem natočila dokument s nudným a výstižným názvem Cena Jindřicha Chalupeckého. Česká televize ho odvysílala dvakrát na začátku tohoto roku. Teprve nyní se ale stal součástí žaloby.
Nejde samozřejmě o nějaký pietní snímek, který ve správném světle představoval velikána české výtvarné teorie či propagoval cenu mladým umělcům, udělovanou jeho jménem již od roku 1990. Poukazuje spíš na nedostatečnou komunikaci současného umění a diváků a na kontroverze uvnitř scény samotné. Hned na začátku se divák dozví, že Chalupeckého hrob byl „objeven“ zásluhou dvou umělců, kteří cenu nedostali, pomočili posvátné místo a videozáznam vystavili ve Špálově galerii, jejímž nejslavnějším kurátorem byl v 60. letech právě Chalupecký.
V dokumentu vystupují především laureáti ceny a jeden z nich, David Černý, komentuje situaci, kdy musel ocenění přebírat před budovou Národní galerie (kde se v roce 2000 konala poslední výstava finalistů), protože ho z ní tehdejší ředitel pan Knížák vykázal – a další rok i cenu jako takovou. Na moji otázku proč, odpovídá Černý: „protože je to č…. to přece víme všichni“. Vulgární slova – dále jen výrok – budou nyní v médiích x-krát zopakována a všichni si to náležitě užijeme. Pan Knížák žaluje Českou televizi a Černého, požaduje omluvu a celkem 650 tisíc korun za poškození jména veřejné osobnosti.
Můj dokument musel být stažen z on-line vysílání, nesmí se distribuovat ani promítat a nakonec bude zapomenut stejně jako Chalupecký. V médiích se bude mluvit o obou protagonistech sporu, ale já chci taky zakusit svých pět minut slávy!
David Černý přebírá cenu od Václava Havla před budovou Národní galerie, já jako členka tehdejší poroty asistuji.
